Letos prvně byl na cestě, o niž budu psát, počet členů SK K2 právě jeden. Aniž bych si bral osobně tento klesající počet, dokud jsem tu já, tak si svůj neutuchající myšlenkoroud budu zachytávat do laguny tohoto blogu :-).

Letos vypsalo Sporcentrum – DDM dva zahraniční relaxační tábory u moře, z nichž první měl své místo konání na Azaharském pobřeží (Costa del Azahar) na východě Španělska. Toto pobřeží má své krásnější české přízvisko – Pobřeží Pomerančového květu. Tak tomu dali jméno muslimové, když jim toto území po několik staletí patřilo. Samotné letovisko Oropesy del Mar patří do autonomního společenství Valencie (Comunidad Valenciana), které se člení na 3 provincie. Tou naší byla provincie Castellón podle města Castellón de la Plana. Abych této zeměpisné smršti učinil přítrž, uzavřu tuto část tím, že zdůrazním, jakými jazyky se na tomto území mluví. Kromě oficiální španělštiny, která je samozřejmě pro Španělsko hlavním jazykem, zde vládne valencijština. Nejsou to sobě navzájem úplně cizí jazyky, ale rozhodně jsou zde patrnější rozdíly než mezi spisovnou češtinou a hanáčtinó. :-)

Oropesa del Mar (valencijsky Orpesa) je přímořské a přístavní městečko. Ve svém zimním období moc obyvatel nemá, bývá jich do 10.000 (3 naše Konice). V plnou sezónu však šlape na paty naší Olomouci, protože se v Oropese válí na pláži nebo těmto povalečům poskytuje servis na 100.000 obyvatel (stálých i rekreantů). Prostor na to jistě je, samotnou pláž lemují 15 pater vysoká hotelová zařízení. Zkrátka španělská klasika. Když jsem ji začal vnímat v Oropese poprvé, zatrnulo mi, protože po předloňské dvoudenní zastávce v Alicante jsem se zapřisáhnul, že dovolenou „u paneláků“ trávit nebudu. Tak tady jsem byl sice vyhnán prací, ale 7 dní mezi panely to opravdu bylo. Jsem rád, že mi to pobyt v Katalánsku nepokazilo. Oropesa totiž není jen masovou nabídkou ubytování pro milovníky písečných pláží, ale je také ukázkou španělského charakteru a temperamentu.

První den a první večer se nás ujal náš rozmilý delegát Vlastimil Babický. Jméno jsme se snažili zapamatovat; podobnost příjmení se jménem vězně, který odpykával svůj trest ve městě, odkud náš pan delegát pocházel, byla obrovská. Bez ohledu na úskalí jeho jména nutno předat poselství všem, kteří v budoucnu narazí na tohoto brněnského inženýra, že po celém pobřeží a možná i dál budete hledat těžko lepšího a ochotnějšího průvodce po místních reáliích. Ono je velmi příjemné, když váš česky prochází Španěl. Ne že by jím byl, možná to z něj udělalo devatenáctero půlročních pobytů v tomto místo nebo tak zkrátka vypadá od narození. Doba pobytu se v něm však zapsala v hlubokých znalostech zvyků, historie i současnosti východního pobřeží Španělska. Tuto chválu nepěji nadarmo, zažil jsem v Itálii delegáta, který neuměl ani slova italsky a jedinou věc, kterou o daném letovisku věděl, je umístění supermarketu a pošty. Letošní pan delegát nás hned zpočátku upozornil a předal prospekt o svátcích sv. Jana. Jako nositel tohoto krásného apoštolského jména jsem střežil uši, co to šlo, abych zjistil, jak mě Španělé oslavují. Proto první souvislou a oddělenou stať věnuji právě těmto svátkům.

Fotogalerie zde.

Autor článku Jan Zatloukal

Letos prvně byl na cestě, o niž budu psát, počet členů SK K2 právě jeden. Aniž bych si bral osobně tento klesající počet, dokud jsem tu já, tak si svůj neutuchající myšlenkoroud budu zachytávat do laguny tohoto blogu :-).

Svátky sv. Jana (Fiestas San Juan)
Španělé, když na to přijde, tak i slaví. Slaví dobře. Slaví rádi… Samotný pobyt v době některých fotbalových utkání Španělska na MS dával znát, že každý vstřelený gól musí být doprovozen petardami a dělobuchy. Národní příslušnost je také patrná ze všudypřítomných vlajek visících z balkonů a lodžií.
Evangelista Jan nechává slavit Pyrenejce po více dní. My zažili až třetí den série připomenutí blížící se svatojánské noci doprovozené letos téměř dokonalým úplňkem. Na programu byla přehlídka folklorních tanců (místní ženy a dívky s kastanětami) v provedení taneční školy Escola de Dances d`Orpesa (video 1, 2, 3) na náměstí Plaza Mayor.
Po tomto pro Čecha ohromujícím představení začala pro nás první španělská pekelná show – pálení karikatury, která je obdobou valencijských svátků Las Fallas. Ty pro změnu uctívají 19. března Josefa a „cremà“ je vyvrcholením jejich oslavy. Karikatura totiž poté, co vzájemně propojené bouchající petardy oběhnou celou ulici a skončí u samotné karikatury, shoří. Samotné zkarikované sousoší vyjevuje události, které nastaly za uplynulý rok, kritizuje špatné poměry a další nešvary. Oropeská karikatura vypadala velmi přátelsky a kritiky opravdu moc nezobrazovala. Snad jen možná opalování nahoře bez některým domorodcům vadí tak, že je zahrnuli do své karikatury (u nás bychom to nechali jistě bez povšimnutí). Ale jinak byla znázorněním mořské panny symbolizující přítomnost moře.
Pravým vyvrcholením oropeských svátků sv. Jana však byl předvečer svatojánské noci. O půl desáté začíná na pláži Morro de Gos (Psí tlama) rozdávání muškátového vína a sladkých svatojánských buchtiček „coca de San Juan“. Nutno říct, že velkou součást dlouhé fronty tvořila česká turistická elita:-). To, co byla pondělní cremà de la foguera artística pro nás dosavadním pyromanským vrcholem, bylo jen kopečkem v porovnání s tím, co přišlo ve 23:00 hod. Ač jsem tušil, co má přijít, zůstal jsem v budce TOI TOI na pláži naprosto přikován. Ne že by mě tam přikovalo to, co přišlo, ale na večeři jsme měli velké množství močopudného melounu vodního :-). Když jsem otevřel dvířka, ocitl jsem se v jiném světě. Začaly „correfocs“. Skupina osob převlečená za ďáblíky pobíhá s dřevěnými tyčemi, které mají na svém kovovém konci nějakou pyrotechnickou záležitost. Dělalo to takový kravál, že se pro to ani nesnažím najít rozumný český název. Nabodnutí této třaskaviny způsobilo při jejím vytřeskávání, že se otáčela a vytvářela specifický ohnivý deštník. Ten, kdo se pod něj schová, má být obdařen štěstím. Dobrovolníci se k čertíkům tulili a ty, kteří se netulili, čertíci honili po promenádě u pláže Morro de Gos. Celou tuto světelnou a ohnivou show doprovází bubny s nesmírně jímavým rytmem, který v jiných částech Španělska doprovází i starodávné hudební nástroje „grally“. (video 1, 2, 3, 4) Celé procesí končí na Plaza Mallorca. Zde je také ve 24:00 hod. zapálena hranice, kolem níž běhají lidé. Menší hraničky byly vidět po celé pláži Psí tlamy a místní si zde dělali celý večer piknik. Celý tento zvyk pálení hranic má zase ochraňovat účastníky od všeho zlého. To samé bezpochyby zajistí i hromadné noční koupání v moři, neboť půlnoční mořská voda má léčebné účinky. Zkrátka po těchto svátcích sv. Jana v Orpese jsem plný optimismu:-).

Fotogalerie zde.

Autor článku Jan Zatloukal

Letos prvně byl na cestě, o niž budu psát, počet členů SK K2 právě jeden. Aniž bych si bral osobně tento klesající počet, dokud jsem tu já, tak si svůj neutuchající myšlenkoroud budu zachytávat do laguny tohoto blogu :-).

Valencia
Prvním našim fakultativním zájezdem bylo 80 km vzdálené hlavní město autonomní oblasti Valencia. Třetí největší španělské město je v jeho historické části skvostnou přehlídkou prověřeného architektonického umění. Kotěra by se v těchto končinách neztratil, protože turistovi místní secese opouštět nechce se. Valencie má pověst jednoho z nejkrásnějších měst a důkazem pro to je mnoho jeho budov, např. údajně nejkrásnější španělské nádraží. Navíc městem kdysi protékala řeka, která byla v 50. letech odkloněna, protože způsobovala věčné nekontrolovatelné záplavy. Ve středu města tak vznikla suchá žíla, která však brzy byla zaplněna překrásným parkem. Dříve jsem se zmínil, že toto město nabízí prověřené architektonické umění. Tím neprověřeným jsem měl na mysli odvážné a do jisté míry ojedinělé dílo místního rodáka, architekta Santiaga Galatravy. Tento valencijský „Kuba“ má zde na svědomí Město umění a věd (Ciutat de les Arts i les Ciències). Jeho součástí je i L'Oceanogràfic, tedy komplex budov a akvárií, který se pyšní největší sbírkou mořských živočichů. Ukazuje tak život v mořích jak Karibiku, tak i Středozemí, Rudého moře nebo obou pólů. Ač je celé toto „sea-zoo“ velmi poučné a samo zanechává v návštěvníkovi zážitek, největším hitem je bezesporu delfinárium. Delfíni jsou velcí sympouši, a to, co umí ti valencijští, to ty naše ryby v Rožmberku určitě neumí :-) (video 1, 2, 3, 4)

Akvapark Aquarama
Městečko Benicassim je vzdálené jen pár kilometrů od Oropesy a jeho největší atrakcí pro turisty je jeho akvapark. Když jej srovnám s akvaparkem „Onda Blu“ v Giulianově v Itálii, který jsem proplaval v roce 2008, tak ten španělský je menší a až na jednu výjimku vžene do krve méně adrenalinu. Tou výjimkou je atrakce, která je příznačně nazvána Space shot (Vesmírná střela). Tuto konstrukci sem namontovali soudruzi z NASA a já doufal, že neudělali chybu jak ti z NDR. Měl jsem totiž v plánu tuto atrakci pokořit. Vzal jsem si na to i foťák, abych natočil pro laskavého čtenáře reálné video. Následně jsem si vše natočil i z té lidské perspektivy. Ta ptačí spojená s volným pádem z 60 m mi zcela nevyhovovala, na svých rozklepaných nohách se mi stálo bezpečněji. Jakákoliv 23patrová budova mi odteď bude hezkou připomínkou tohoto žaludku stlačujícího a následně zvedajícího zážitku. Když jsme v akvaparku skončili, chtěl jsem si s našim delegátem vyříkat jednu drobnou nesrovnalost z doby, kdy nám popisoval jednotlivé atrakce. Jako poslední ukázal na Space Shot a lakonicky nám oznámil, že „ti lidé tam křičí, protože křičet chtějí, ne proto, že by to bylo tak strašné…“ Slova jeho jako seriózního člověka mi totiž dodala poslední kousíček odvahy, abych se nakonec přetáhnul popruhy přes svou hruď a čekal, co se mnou po výstřelu do kosmu bude. Pan delegát mi pak následně řekl, že on zpočátku, když začal do Aquaramy jezdit, také čekal napotřetí, než na atrakci vylezl. Ale prý si následně už zvykl a při poslední návštěvě minulý rok si trhnul rekord 35 výstřelů za jeden den! Být já na jeho místě, tak si tam spíš trhnu ostudu, jak bych jim vše zab---(zapozvracel). Tak i tak všem budoucím přízemním obdivovatelům této atrakce doporučuji ji vyzkoušet, nemusíte mít strach z pozvracení na věži. Přetížení vám tam dočasně zdeformuje žaludek, že tělo nenajde sílu, ani cestu, jak obsah žaludku vydat ven:-)

Postřehy odjinud:
(po Itálii jsem si dopřál zveřejnit několik svých postřehů, z lásky k tradici tak tedy pokračuji i zde)

-    Španělé se chovají k Čechům příjemněji než Italové,
-    španělská kuchyně je sympatická a pokud pominu chobotnice, tak i velmi chutná,
-    i když se pláž jmenuje Psí tlama, neznamená to, že smrdí a vypadá nehezky,
-    Maťa prokázal, že starodávné přísloví „Kdo jinému jámu kopá, je u něho na brigádě“ už neplatí a platí zase to známější: „Kdo jinému jámu kopá, sám do …“,
-    v Itálii absolutní přednost chodců absolutně neplatí (a trestá se vlastně smrtí), Španělé jsou řidiči přátelštější a šance na přežití je 50 %, to už jde,
-    ve Španělsku mají zřejmě velmi výhodné telefonní tarify „Ušetříš ledaže – voláš-li od pláže“. Celý týden vedle našeho základního tábora na pláži La Concha (Mušle) měla stanoviště i místní paní. Ta trávila drtivou většinu času na pláži telefonováním. To bych jí ještě toleroval, ona však po celou dobu byla nahoře bez a byla obdařená opravdu mimořádně. Jelikož telefonovala v naší poměrné místnosti, způsobilo to, že některé části mého těla byly zcela zastíněny. To se pak velmi těžko chytá bronz…,
-    chcete-li ve Španělsku pít zdravě a dát si opravdu životodárnou bombu, okuste tradiční nápoj Horchata (valencijsky Orxata), čteno „orčata“. Vyrábí se z šáchoru (chufa – čufa). Jeho podzemní hlízky jsou pak jednou z přísad Horchaty, která má mléčný vzhled. Lidé, kteří trpí laktační intolerancí, naleznou v tomto moku jistě příjemnou náhražku. Muslimské zvyky tak na tomto případu ukazují, že mohou být i pro našince stravitelné.



Fotogalerie zde.

Autor článku Jan Zatloukal

Odpoledne nás čekal ještě jeden zážitek – tím byl Velký bazar. Je to spletitá síť obchůdků pod jednou střechou, která v sobě nemá systém. Ke koupi jsou tu různé turecké artefakty, ale také všudypřítomné zlato. Z bazaru se smysluplně dostat je možné jedině stoupáním vzhůru, hledat jinou cestu úniku nemá cenu. Turečtí prodejci jsou velmi dobře informováni. To že naši národnost někteří poznali ještě dříve, než jsme promluvili, nebylo zas tak nepochopitelné. Když od nás slyšeli potvrzení, že pocházíme z „Czech republic“, okamžitě reagovali a začali se bavit o fotbale a Barošovi. Jeden starší prodejce při vyslechnutí místa našeho původu vystartovat s méně očekávaným kalibrem – Alexandrem Dubečkem. Turci opravdu umí překvapit, kdykoliv to člověk nejméně čeká. Po nákupech nezbytných suvenýrů jsme se přesunuli do hotelu, abychom v 17:00 hod. vyrazili našim minibusem do asijské části Istanbulu, kde se mělo hrát dlouho očekávané a kýžené utkání. Nemá cenu popisovat všechny cestovní peripetie tohoto přesunu, zmíním tu hlavní – cesta cca 15 km nám trvala 2,5 hodiny. Tak velké zácpy jsou v Istanbulu, a to den co den. Ač jsme celou dobu jeli po tříproudé silnici, posouvali jsme se opravdu po malých kouscích. Zcela beznadějnou se jevila situace, kdy jsme se blížili k Bosporskému mostu spojující Evropu s Asií. Tam se zahušťovala veškerá doprava a není se čemu divit. Na asijský kontinent v tomto městě vedou pouhé dva mosty. Nutno říct, že náš turecký řidič udělal před mostem takovou myšku a dostal se na něj takovým způsobem, že to člověk musel ocenit. K hale jsme dorazili asi 5 minut před oficiálním začátkem utkání. Jelikož pan řidič halu dokonale neznal, poslal nás sice po nějaké cestě, ale na jejím konci jsme se ocitli uprostřed tureckého běsnění. Nevědomky jsme se ocitli uvnitř kotle istanbulských fanoušků. Jeden z nich – mladý sympatický Turek nám šel naproti a velmi ochotně a úsměvně nás zavedl po dlouhé oklice k druhému vchodu do haly. Bylo to od něj velmi hezké gesto, protože jsme mohli dostat přes držku, ještě než bychom ji stihli na hale otevřít. U vchodu nám security z nepochopitelného důvodu zabavila buben i naše LCD. Tak nenazýváme fanouškovskou odrůdu drogy, ale krabici od LCD televize, ve kterém vozíme veškerý fanouškovský aparát. U vchodu jsem já obdržel Petrem Gogou domluvenou novinářskou akreditaci a vydal jsem se fotit utkání. Prostějovští fanoušci šli druhou cestou a mě zachvátil pocit, že je mohu vidět naposledy. Skandování fanoušků i přes zavřené dveře haly bylo totiž velmi hlučné. Když jsem se dostal chodbou, na které mě kontrolovali další tři securiťáci, do haly, na druhé straně jsem spatřil pohled, který mě uklidnil. Prostějovští fanoušci v opačném rohu a v jejich části tribuny v L-formaci posazení příslušníci ochranky, kteří je oddělovali od zbytku světa. Kyberneticky by se dalo říct počet fanoušků = f, počet securiťáků = s.  Když den=3.12.2009, pak f=s. Zkrátka pořadatelská a bezpečnostní služba byla bezchybná a mně přinesla uklidnění, že i běsící dav Turků by nemusel představit ohrožení. Bohužel však k běsnění dav neměl ani důvod, výsledek utkání byl tak jednoznačný, že i nejkonfliktnější Turci se po zápase raději vydali do mešit, než aby si vyříkávali s hostujícími fanoušky, zač je toho loket.

Je těžké hodnotit Istanbul a Turecko a ještě k tomu v kontextu tří prožitých dní. Turističtí průvodci se nemýlí. Dobrosrdečnost je v těchto lidech zakořeněná. Rozhodně si díky Turecku budu více všímat své ohleduplnosti, ale také ohleduplnosti a ochotě lidí kolem sebe. A díky Istanbulu mě v Prostějově už nikdy nerozhodí na křižovatce to, že mám před sebou čtyři auta. Istanbul je totiž dobrá léčebná kúra a do těchto lázní dopravních komplikací by mohl zajít každý netrpělivý a bezohledný řidič.

Když se člověk vrátí z Paříže, Londýna nebo Říma, je plný dojmů a může o nich mluvit spatra. Turecko však – to je jiný svět, jiná kultura a zcela jiný zážitek. Dojem z tohoto místa není menší, vrací se však člověku na mysl po doušcích a pokaždé v jiných souvislostech.

Fotogalerie zde.

Autor článku Jan Zatloukal

Máme za sebou druhý den a z pohledu našeho cestovního itineráře ten podstatný, stěžejní a nezapomenutelný. Jeho první část byla věnována důkladnější prohlídce „bikontinentálního“ Istanbulu, druhá – večerní část pak fandění na utkání Champions League našeho VK proti domácímu Fenerbahce Istanbul. Však zpátky zpět k jitru. Moc jsem se na něho netěšil, protože bylo velmi blízko době, kdy jsem ulehal do postele. Přeci jen i první den byl náročný, šlo se do postele později, ale zároveň mě od spánku bránil velký rámus na ulici. Po chvíli jsem to nemohl vydržet, tak jsem se šel podívat, kdo dělá na ulici takový kravál. Nikoho jsem neviděl, avšak z odrazu na protější budově jsem viděl notoricky známou postavu Peti Feikeho, který se promenoval ve svém oblíbeném tilku před otevřeným oknem, držel v ruce pivo a měl řeči. Hned jsem toho chlapce měl zase o stupínek raději.

Na istanbulskou túru jsme vyrazili v devět hodin ráno. Na hotelu zůstal náš „noční rváč se silnicí“, kteří se léčil ze svého zranění a trošku i prodělaného šoku,  a manželé Monhartovi, kteří uvízli ve výtahu. Zbytek výpravy se přesunul místní tramvají ke své první mešitě. Ať se jedná o jakoukoliv mešitu, ta první má vždy největší kouzlo. Člověk se ocitne zcela v jiném „kostele“, než je zvyklý a pokud nic jiného, příjemný dojem na něm udělá „domácké“ prostředí, které cítí tím, že se po mešitě pohybuje v ponožkách po perských kobercích. Jeden z účastníků si uvědomil, že propříště na exkurze v mešitě jsou potřeba neděravé ponožky, jinak jsme s odíváním do mešity potíž neměli, ač Zuza vypadala ve své kapuci jako náhražce za šátek spíš jak Eskymačka. Z mešity to bylo co by holubem dohodil k Egyptskému bazaru. Příměr k holubům není od věci, protože na této odhadem stometrové spojnici mezi těmito body jsou holubi jako doma a kolem přítomné stánky s prodejem zrní napovídají, že je to záměrem. Egyptský bazar je první skutečné setkání s dennodenní kulturou Turecka. Tento „nákupní dům“ je spojený zejména s prodejem různého koření a tureckých cukrovinek. Tomu také odpovídá všudypřítomná vůně. Zde jsem se poprvé setkal s pověstnou tureckou dobrosrdečností, ale také s prvním smlouváním. Sice jsem v rámci Sportovního klubu K2 pro smlouvání cen žádaný, ale zde jsem si na Turky nepřišel. Jednoho jsem přímo i nas…, když jsem jeho bronzové šachy za 45 EUR ocenil na 35. Jeho pohled, ve kterém byla vulgarita i rozloučení, jsem pochopil brzy. Na další smlouvání, které vedlo k nákupu 3 triček, jsem byl již připraven a snižoval jsem raději už jen v tureckých lirách a do toho raději i po jednotkách těchto lir. Z Egyptského bazaru jsme se přesouvali dál. Po cestě jsme se zastavili na pravém tureckém čaji a také kávě. Defaultně smradlavé jehněčí už do nás milý pouliční, turecký prodavač nedostal. Posezení k čaji bylo rozhodně úchvatné, výše štokrle, na kterém jsme seděli, byla kolem 35 cm a i při své výšce jsem se do toho lámal velmi těžko. To se nebavím o svém přibírání, díky němuž jsem měl strach, že ratanový nábytek můj nápor neudrží. Z výše našich stoliček jsme sledovali pracovitého Turka, který přerovnával zelí ze svého zavazadlového prostoru auta do nějakého pytle. Tolik hlávek zelí jsme nikdy pohromadě neviděli. A výrobci tohoto modelu auta ani netušili, že jejich sedan toho tolik pojme. Cesta pokračovala dál a my v jedné z vitrín spatřili ošátkovanou přadlenu koberců. Nakukovali jsme, až jsme se do této dílny dostali. Tam se nás ujal ochotný majitel firmy, který nám vysvětloval některé zákonitosti výroby koberce. Nakonec nás náš turecký kamarád pozval nahoru na čaj a další povídání. Tehdy nás již naše průvodkyně Jana upozornila, že všudypřítomná turecká snaha nám něco prodat bude k vidění i zde. A nepletla se. Asi pět seběhlých Turků házelo před námi koberce jeden za druhým a ukazovalo jeho přednosti. Majitel dílny zdůraznil, že pravý ručně dělaný koberec vypadá z jedné strany tmavěji, z druhé pak světleji. Nakonec došlo k vyhlášení taktiky našeho majitele, že se bude ptát na každý koberec, zda se nám líbí a uvažovali bychom o koupi, nebo jej schová. Jana měla pravdu, zase je tu prodej… Asi tehdy (už si ani v rámci mnoha událostí nepamatuji) Marek nevím proč (to není jméno, jen vyjádření mého nevědomí) poradil prodavači, že já si chci koberec koupit. To jsem nikdy neřekl, koberců mám doma dost a pod kuchyňskou linkou žádný nepotřebuji. Marek chtěl říct něco „ftipného“ a vybral si mě. To však bylo Turkovi jedno a už to do mě valil. Jelikož nejsem hloupý chlapec, věděl jsem, že má taktika musí být neúprosná. Koberec stál 240 EUR, tak jsem řekl (znaje Turkovu hrdost z Egyptského bazaru), že víc jak 100 EUR nedám, že vlastně ani víc nemám. Tuto větu, kdokoliv ode mě uslyší, nechť ví, že to není nikdy pravda. Ale to on netušil, tak jsem myslel, že se ho tak zbavím. Na mou „protinabídku“ se usmál, ale zase si mlel to svoje v částkách začínajících na číslovce 2. Mně to bylo jedno, já zase prostě říkal, že víc jak 100 nedám, bo nemám. Tehdy jsem pochopil ještě snáze, v čem spočívá smlouvání o cenu. Majitel kobercárny mi řekl, že (přeneseně): „smlouvání je o tom, že snížení ceny znamená, jakoby mi někdo udělal obřízku… ale to co chci po něm já, to je jak useknutí celého přirození“. Velmi mě tento příměr pobavil, ale i tak jsem si šel sednout s odhodláním vybavení své kuchyně nerozšiřovat. Avšak byl to obchodník, jak se patří, zželelo se mu prostějovského chlapce a zahrál na notu, které v mém uchu zněla uspokojivě: „Dejte mi k té stovce ještě jedno euro a koberec je váš. Tehdy ten obchod bude výhodný i pro mě“. Tak co jsem měl dělat… udělal jsem mu radost a myslel, že udělám i radost rodičům, kterým dárek dám k Vánocům. Toto jsem si však rozmyslel, protože když se dívám na svůj nový koberec, uvědomuji si, že by mí rodiče nedocenili příběh, který je se získáním tohoto předmětu spojený. Odešli jsme z kobercárny, majitel mi podal ruku, řekl mi, že jsem jeho „best friend“ a obohaceni další zkušeností jsme si to šinuli dál. Na pořadu byla stará istanbulská cisterna – dnes již nefunkční – která kdysi sloužila jako zásobárna vody pro Istanbul. Podzemní aleje sloupů, pod nich vodní zásoba s mnoho rybkami, to je při intimním osvětlení krásné odlehčení od tíhy velkoměsta. Z cisterny je to opravdu nedaleko od nejfotografovanější pamětihodnosti Istanbulu – Modré mešity. Tu jsme si zevnitř prohlédli až po obědě, protože necelých pět minut po vynoření se z cisteren jsme již slyšeli z megafonů svolávání muezzinů k motlitbám. Poslech těchto zpěvů je téměř magický a pro toho, kdo ho na vlastní uši slyší prvně, je to velmi silný zážitek. Modrá mešita nemá svůj název podle svého zevnějšku, na první pohled je to totiž standardní mešita, ale modrý vnitřek již odpověď na otázku kolem názvu odpovídá dostatečně. Když jsme se na koberci v mešitě rozvalili, cítili jsme se velmi příjemně. Modrou barvu mnoho z nás má rado, ale i koberec byl velmi jemný na dotek, posed o poleh. Poslední jmenovaná činnost, kterou se v této světoznámé mešitě jal dělat Peťa Feike, upadla v nemilost místní muslimské hlídačce ortodoxních zvyků. Ač neříkám, že vyvalení Peťova pupku bylo nějak žádoucí a pohledné, to, že skupina japonských turistek si prohlížela mešitu bez šátků a ostychu, nám přišlo více nevhodné. Japončice však napomenuty nebyly. To však se nedalo ani trochu porovnat s našim spolucestujícím Davidem, který se (nevíme jak) dostal až za ohrádku oddělující turisty od poctivě se modlících muslimů. David se mezi nimi pohyboval s kamerou se zcela nerušeným klidem. Jak nás Japonky překvapily, David nás šokoval a hlavně pobavil.

Fotogalerie zde.

Naše skupinka nejvěrnějších fanoušků dorazila před šestou hodinou večerní do istanbulského Atatürkova letiště a po nezbytných bezpečnostních procedurách a ubytování se v hotelu Samir jsme se vydali do víru velkoměsta. Velmi zběžně jsme prohlédli dvě hlavní mešity, které jsme si pro naše fotografické sklony vyfotili i za večera, byť jejich návštěva nás čeká ještě příští den. Istanbul se ukázal jako město mnoha tváří, zvyků, chutí i vůní. Hned u mešit se „na nás vrhnul“ místní pojízdný prodavač tajemného teplého nápoje, který s kombinací skořice voněl úžasně. Za jednu tureckou liru máme tedy na noční Hagii Sophii (nejznámější mešita v Istanbulu) velmi voňavé vzpomínky. Tento dojem byl mírně zkalen přejitím jednoho z mostů přes zátoku, kam se voda opírá do Zlatého rohu. Zde již místní rybáři rozjížděli svou loveckou show a na svých udicích vytahovali z Marmarského moře jednu rybu za druhou. I snad proto jejich společnost vyhledávala velká spousta koček.

Turci jsou příjemní lidé, praví o tom každá turistická příručka a potvrzuje to i naše zkušenost. Tentokrát, jak není jindy zvykem, označení v mužském rodě označuje opravdu jen mužskou část populace. Ženy jsou buď zahaleny šátkem či zcela, nebo jsou to Evropanky, ale od „ortodoxních Turkyň“ vlídného slova nemůžeme očekávat. Je pravda, že jsme ani neočekávali, ale chladný přístup letušek nás přeci jen v tak známé společnosti, jako jsou Turkish Airlines, překvapil. Snad se holky do pátku dají do kupy. Jak nás nepotěšila dámská část turecké populace, v jednom mají Turci nad nás navrch. Jeden z našich výletníků – již sedmdesátiletý fanoušek zakopl na silnici o lem jízdního pruhu a doslova si rozbil nos. Sice jsme se všichni začali sbíhat k němu i z větší vzdálenosti, ale nesmírně sympatické bylo to, že se seběhli i všichni přítomní Turci. Jak vrchní oblečený v pracovním oděvu s krásnou vínovou vestou, tak i kolemjedoucí řidič byli nesmírně nápomocní a ochotní při celkem náročném ošetřování. Celou dobu, co jsme sledovali přístup všech těch nám do té doby neznámých lidí, jsme mysleli na to, co by se stalo u nás. Zkrátka: „Turecko, Tví občané sice házejí odpadky kdekoliv se jim zamane, ale v dobrosrdečnosti je těžko někdo předběhne.“

Fotogalerie zde.

Autor článku Jan Zatloukal

Jak dopadne zápas evropské Ligy mistryň i samotné počínání fanoušků, to je velkou otázkou. Na těchto stránkách se vám však v každém případě budeme snažit přiblížit zážitky a pocity fandů z jejich cesty do Orientu tak, jak je zaznamená šéf fanklubu VK Jan Zatloukal na svém blogu. Snad nás čeká zajímavé čtení o kouzlech jednoho z nejkrásnějších měst planety Země.

Dva dny před odletem jsme Honzu zastihli v jeho kanceláři s otázkou, co všechno má prostějovská výprava ve svém cestovním itineráři. „V Istanbulu strávíme dvě noci. Vylétáme ve středu, vracíme se v pátek. Není to zrovna nejdelší doba k tomu, abychom poznali město dokonale, ale určitě máme dostatečný čas zodpovědně povzbudit holky při jejich premiéře v letošní Champions League. Zároveň snad stihneme načichnout atmosférou muslimského prostředí a města, jež se díky své historii setkalo opravdu s kdečím – hlavně s neustálými změnami,“ prozradil Zatloukal a vzápětí byl i konkrétnější. „Ve středu večer nás po ubytování čeká procházka bulvárem Maxim s různými kavárničkami a dalšími podniky, ale také ukázkami všudypřítomného tureckého folklóru. Čtvrtek je tím nejdůležitějším dnem zejména kvůli samotnému zápasu. Ještě před ním bychom však měli stihnout projít si to nejpodstatnější, co nabízí Istanbul ke shlédnutí: mešitu Hagia Sophia, Modrou mešitu, Velký bazar, Egyptský bazar se všemi možnými vůněmi koření a v neposlední řadě Bosporský most spojující Evropu s Asií. Pro někoho krůčky po tomto mostě budou možná jen prkotinou, zatímco pro jiné se každé šoupnutí podrážkou vyrovná krokům Armstronga na měsíci,“ připojil Zatloukal se svým typickým lišáckým úsměvem.
Popřejme naší fanouškovské výpravě hodně zdaru, ať to společně s výpravou hráčskou nějak zmáknou. Šéf fanklubu by jistě tento článek uzavřel slovy: „Ave Mira, morituri te salutant!“

Autor článku Jan Zatloukal