USA - Las Vegas

Tak jsme se vzali...

... za ruce a pěšky jsme prošli celou cca 3 mílovou hlavní ulici ve Vegas - Las Vegas Boulevard, známý též jako "The Strip" tam a  zpět. Ale zpět, jak to vlastně všechno bylo.

Vzbudili jsme se v kempu KOA v městečku Kingman. Rozhodli jsme se, že nemá cenu se nikam hnát, protože Vegas je stejně nejzajímavější v noci a tak jsme si ještě v klidu stáhli fotky do notebooku a chvíli se porochnili v bazéně. Ve městě jsme před odjezdem nakoupili něco málo ve Walmartu a natankovali zase jednou do plna a vyrazili jsme na severozápad. Cesta to byla hezká a příjemná, jen Mira mi zase začal za volantém nebezpečně zívat a pomrkávat očima. Tak jsem ho donutila na nejbližším odpočívadle zastavit a sotva sedl na místo spolujezdce, zalomil a asi hodinu si spokojeně pochrupkával.

Cesta směr Hoover Dam a Vegas je bohužel právě v rekonstrukci. A tak jsem se proplétala mezi množstvím uzavírek, chvíli jela padesátkou a chvíli patnáctkou (v mílích), ale nakonec jsme úspěšně dojeli až nad přehradu Hoover. Sice jsme měli snahu ji vyfotit, ale v tom vedru se absolutně nehodilo opouštět přátelské prostředí našeho klimatizovaného auta. A tak máme jen pár, ve spěchu dělaných fotek, které nás skoro stály život.

Už na předměstí Vegas, jsme se zastavili v Subway na nějakou tu baštu a já konečně viděla svůj první obří kaktus!!! Sice uměle vysazený, ale to nevadí! Byl tam!

Vyhlédli jsme si na netu kemp prakticky přímo v centru Las Vegas, jen pár minut chůze od hlavního bulváru - a opět KOA. A tady už trochu cítím potřebu jim tu udělat aspoň malou reklamu, protože nás nejednou zachránili v tísni.

Tak tedy www.koa.com rozsáhlá síť skvělých kempů s velice vysokou úrovní služeb :) Vždy tepplé sprchy, vždy bezdrátový internet, vždy volná zásuvka k nabití baterek a vždy bazén ať už venkovní nebo krytý.

A tak jsme přijeli do KOA na ulici Circus Circus, kde v podstatě začíná ono slavné centrum. Na recepci jsme se zeptali na místa pro stany. Byli jsme nasměrováni na místo 7091. Při bližším zkoumání mapky kempu jsme zjistili, že místo 7091 a sousedící 7092, jsou jediná místa pro stany v celém kempu.  A to už na tom vedlejším byl jeden stan postavený. Takže jsme měli víc štěstí než jsme si vůbec mohli přát. 

Byli jsme pěkně vaření a tak jsme jen rychle postavili naše obydlí, převlékli se do plavek a vyrazili na chvíli k bazénu. Řekli jsme si, že se tu chvíli poválíme a zchladíme než někdy navečer vyrazíme do víru velkoměsta :)  Voda byla příjemná, lehátka jsme si dali do stínu a skoro se nám odtud nechtělo. Ale protože jsme tu atmosféru chtěli zažít, šli jsme se někdy před šestou dát trochu do pucu, sbalili do tašky studenou vodu pro všechny případy (i v noci jsou tu nesnesitelná vedra), vzali mapku a šli. 

Protože bylo ještě dost světlo, ulice byli skoro prázdné a níkde nic neblikalo tak, jak to známe z filmů. Ale s postupujícím stmíváním začaly ulicí proudit davy turistů i hráčů a všude bylo plno, vedro a blikavo. Bylo to neuvěřitelné. Prošli jsme se kolem Caesar Palace, Hotelu Belagio s jeho obrovskou fontánou, Casina Royale, Eiffelovky i Sochy svobody...viděli jsme kousek představení u hotelu a kasína Treasure Island, Disneyovský pohádkový hrad i sopku ze které se valila pára a oheň...zkrátka viděli jsme snad všechno co se  vidět dalo. Naházeli jsme i pár čtvrťáků do automatů a samozřejmě nic nevyhráli, nachodili asi deset kilometrů a unavení, vyčerpaní, ale nacucaní tou obrovskou atmosférou tady, jsme došli ke stanu a padli...

Tak tohle bylo Las Vegas :)

USA - Grand Canyon (podruhé)

19.8.2009

Protože jsme toho neměli dost a protože Mirda prohlásil, že TO PROSTĚ MUSÍM VIDĚT i z druhé strany, měli jsme dnes na programu pouze, zcela a výlučně Grand Canyon! Jupíííí!

USA - Arizona

18.8.2009

Dnes jsme se trochu báli, trochu smáli, trochu hádali, poposkočili o pár mil dál a malinko se povařili ve vlastní šťávě...

Za ráno jsem byla  neuvěřitelně vděčná. Prootože jsme neměli nic k snídani a ani moc hlad, sedli jsme rovnou do auta a chystali se k odjezdu. Ve visitor centru jsme ještě Ondrovi i sobě koupili magneetky na ledničku a jeli pryč. Mira byl kupodivu docela vyspaný a tak opět řídil a já vedle něj opět dospávala.

Měli jsme namířeno na jih, do Arizony, do mého vysněného Grand Canyonu. Po cestě jsme nabrali benzín, u mekáče pojedli něco k snídaňo-obědu a chvíli sledovali americké zprávy. Až už nás pan Obama a Afgánistán přestali bavit, rychle jsme přeběhli z vedra ulic do zimy-klimatizace auta a jeli. cesta byla dlouhá, ale krásná. Krajina před námi byla sice stále stejná, děsivě nekonečná, ale tak nějak podivně zajímavá. Všude kolem cest byla varování o zvýšeném riziku vzniku požárů. Když jsme se přiblížili k lesům před vstupem do parku, pochopili jsme, že jsou oprávněná a že to tu není žádná legrace. Stromy kolem sice statečně stály, většina z nich však byla zčernalá nebo alespoň z velké části ohořelá.

Ještě před samotným oficiální vstupem na územmí Národního parku jsme prohlédli jeden z nejbližších kempů. Když jsme zjistili, že je opět bez sprchy, zamítli jsme jej. Sice se máme rádi, ale v tomhle hicuu a třetí noc bez koupele...mno...:) Takže jsme odjeli. U rangerky jsme si zařídili onen zmiňovaný Annual Pass v ceně $80 a to za účty z předchozích parků + $15. Dostali jsme obvyklou mapku a místní noviny a vyrazili jsme ke 12mil vzdálenému visitor centru na severním okraji Velkého kaňonu.

Už když jsme vystupovali z auta, bylo nám jasné, že to na žádný velký výlet není. Vedro bylo nesnesitelné. Namazali jsme se opalovacím krémem, obuli pohorky a šli zjistit nějaké info. Visitor center a vlastně celé centum na severním okraji je docela chuďoučké. Obecně populárnější a více navštěvovaný je jižní okraj kaňonu. Každopádně jsme si prohlédli nabízené zboží, pár plánků a varování a vydali se alespoň na vyhlídku.

Čekala jsem hodně...ale tohle ne. Okamžitě, když se nám před očima otevřel pohled do té neskutečné ďoury, vhrkly mi do očí slzičky, rozklepala se mi kolena a musela jsem si sednout na nejbližší kámen. Uf! Museli jsme hodnou chvíli posedět, než jsem byla schopná vstát a popojít ještě pár metrů na samotnou vyhlídku. Těžko říct jestli vám fotky řeknou dost...ale jsem si jistá, že se o to aspoň pokusí :)

Rozhodli jsme se udělat malý trail po okraji kaňonu (cca 5mil), který částečně vedl kolem kaňonu, pak dost dlouho lesem, skoro jako v Jeseníkách a nakonec kolem kempu...tak to byl hezký výlet, docela nás unavil, ale kaňonu jsme sipravda moc neužili. 

A tak jsme si naplánovali další postup následovně - dnes večer přejezd k Lake Powell (odtud vytéká řeka Colorado, jejímž korytem je právě Grand Canyon), nocleh (určitě se sprchou!!), trochu flákárna u jezera, relax a zítra docela dlouhý přejezd k jižnímu okraji kaňonu, někdy k odpolednímu, kdy jsoou skály nasvícené tím nejlepším slunečním svitem. 

Sedli jsme do auta a vydali se na dlouhou cestu na severovýchod. Cestou jsme obdivovali krásy Navažské oblasti, skal a vyprahlé půdy. Zhruba v polovině jsme udělali zastávku na starém Navažském mostě přes řeku Colorado (takže jsem ji na vlastní oči viděla!!!). Místní indiáni tu na odpočívadlech prodávají ruční výrobky a sušené maso. Tak jsme si s jedním z nich popovídali o technice tvoření sošek, o šílených teplotách tady i o tom, že opravdu nejsme od Ruska :) a kolem sedmé hodiny jsme dorazili za městečko Page do kempu u jezera. Ne zrovna příjemná paní, podle výzoru s indiánskými kořeny, nás šupla na místo, které už nemohlo být víc vzdálené od sprch. Ale jezero bylo docela blízko a tak jsme se k němu šli projít, Mira se i vykoupala byli jsme hned malinko svěží.

U stanu jsme zjistili, že funguje wi-fi a tak jsme zase chvíli cvakali do pc. Na záchodcích (které asi jediné byli blízko) jsme nabili přes večer a celou noc i všechny naše baterky do foťáků, takže jsme byli připraveni na zítřek, na ty nejkrásnější pohledy do velkého kaňonu. A jdeme spát :)

Fotky ZDE.

USA - Bryce Canyon

16.8.2009

Tak jsme zase jednou v Národním parku :) A zase v překrásném. A zase vám máme co povídat...tak snad se vám to zase bude chtít čist :)

Za Scipio už začínala obrovská krása, kterou snad ani nejde popsat. Obrovské skály v barvě pravé pálene střešní tašky tondach všude okolo...a to nejlepší terve mělo přijít...Připravili jsme si $25 na vstup, ale ranger nás dnes velice mile překvapil -  jelikož je víkend, vstup je zdarma. Juchů! Ale mapu jsme dostali a tak jsme z ní mohli vyčíst, že máme kousek před sebou visitor centrum. V něm jsme se ale zdrželi jen velmi krátce, protože jsme se těšili ještě na nějakou podvečerní procházku. 

Zakempovali jsme přímo na území parku (trošku vypočítavě...aspoň jsme tak nemuseli platit zítřejší vstup:) ) v kempu zvaném Sunset campground na místě č. 278. Nechali jsme tu stan a cedulku - doklad o zaplacení a jeli jsme za krásami tohoto parku. Jen kousek od našeho kempu byla vyhlídka Sunset point a asi míli od ní pak Sunrise point.  Prošli jsme se po okraji kaňonu, pokochali se a udělali pár krásných fotek, ale přece jen jsme duše neposedné a protože byly teprve asi 4 hodiny, už nebylo takové horko a nám se prostě chtělo, pustili jsme se na malý trail. Nebo jsme alespoň plánovali. že bude docela malý. Chtěli jsme si projít Navajo loop (Navažskou stesku), která vedla v serpentinách prudce mezi červenými skalami dolů a pak zase nahoru. Takový hezký okruh, tak akorát na moje kolínka.

Když jsme slezli do půlky, kde se na rozcestí lámala Navajo loop nahoru (asi 0,4 míle do vršku), všimli jsme si, že tu docela hezky navazuje další trail - Queen´s garden (necelé dvě míle). A tak jsme se dali po ní. Z průvodce jsem posléze vyčetla, že kombinace těchto dvou trailů je hodnocená jako vůbec nejkrásnější trail v celém parku...no fotky vám poví :)

Docela jsme se do kopečka zapotili a tak jsme se těšili na sprchu. Přijeli jsme ke stanu, sbalili ručníky a vydali se po na tour po kempu. Hledali jsme, hledali, ale nenašli. jen Záchodky...a na těch jsme se dočetli, že tento kemp, ač vypadá velmi hezky, nemá sprchy. Tak trošku smrdíme a jdeme spát :)

Fotky ZDE.

USA - Přejezd k Salt Lake City

15.8.2009

Dnešní den byl převážně ve znamení plynulé jízdy po příjemných cestách...Pak trochu blbnutí...nějaká ta nervozita...malá hádka...velké usmiřování...a tak nějak to bylo zase fajn :)

Po cestě jsme se rozhodli navštívit písečné duny u městečka St.Anthony. Nabrali jsme benzín a jali se trmáceti místními silnicemi za město, kde ten zázrak měl být. A byl. Nádherné obrovské kopce žluťoučkého písku. Takového, po kterém se vám chce bosky běhat jen když ho uvidíte. Tak jsme okouzleni tou nádherou zamířili na parkoviště a ejhle - trošku jsme zapadli...Ona přece jen ta Ondrova hondička není žádný teréňák, ale zvládla to světově - se mnou za volantem a tlačícím Mirou vzadu :) A tak už jsme pak mohli jen vyskočit ven, zout boty a běhat běhat běhat běhat!

Při výjezdu z parkoviště jsme nasadili silnější zbraň - mé super řízení a Miru, připraveného zasáhnout...A tak se stalo, že jsem s efektním smykem projela celou cca dvacetimetrovou cestu, Mira mi zatleskal a jelo se :)

V Pocatelo (to je taky městečko) jsme se se zase naobědvali v Burger Kingu, ale tentokrát jsem zvolila špatné menu - můj burgřík byl s nějakou nedobrou kyselou omáčkou. Tak jsem ho ani nedojedla a zatím tiše doufala, že to nebude mít následky.

Podařilo se nám dojet až k Salt Lake City. Chtěla jsem se trochu porozhlédnout po centru, ale kvůli poměrně pozdnímu příjezdu a neskutečné zácpě jsme nakonec stihli jen Capitol. A i o ten jsem málem přišla, protože byl Mira už lehce rozladěn, znaven a věčné směrovky, které ale vedly jen za další roh už ho zřejmě nebavili. Ale nakonec jsme dojeli, zjistiili že už je visitor center dááávno zavřené, tak jsme se jen vyfotili a zase jednou zavolali Ondrovi, ať ví, co a jak.

Vyhlédli jsme si kemp u jezera za Salt Lake City. Jak jsme tak k němmu mířili, zahlédl Mira najednou směrovku na městečko "Lehi". A chtěl Ondrovi (Lehečkovi, pro nezasvědcené) udělat radost, švihnul to přes pár pruhů a prý, že se po kempu poptá...Poněkolikaminutové cestě, kdy já už pěnila a Mirovi tuhnul úsměv na tváři, jsme nakonec zastavili u supermarketu. Já zjistila přibližnou geografickou polohunašeho vozu i jeho posádky a ještě si trochu zahysterčila. Protože jsem měla pravdu a byli jsme úúúplně blbě, mohla jsem si za odměnu jít do supermarketu koupit nějaké jídlo :) Já se mám :)

A tak jsme se těch pár mil na dálnici vrátili, opustili nehostinné Lehi (teď už víme, že to nemá s Ondrou ABSOLUTNĚ nic společného) a jeli jsme dál na jih. Jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděli známé logo KOA a směrovku. Byl to stejný provozovatel kempů, jako v Yellowstone, kde jsme spali předešlou noc. Takže opět - parádní místečko, sprchy, zásuvka přímo u stanu a internet :)  Tak jsme postavili stan, dali si spršku, trochu pocourali po kempu a zalezli do spacáku. Já jsem se ještě nějakou tu hodinku prčila s fotkami z Yellowstone, abyste měli na co koukat (v předešlém článku) a pak jsem se spokojeně zachumlala. 

Protože jsme spali u potoka, celou dobu kolem kvákali žáby a různí další živočichové a jelikož to nebylo daleko od dálnice, tak i tu jsme pěkně slyšeli. Tak jsem lupla špunty do uší a nerušeně oddechovala...ne na dlouho. Najednou mě začal zlobit žaludek...pak se ozvalo nepěkné zabublání z mého nitra a pak už jsem jen běhala a běhala a běhala...Pitomej Burger King! Ještěže jsme spali tak blízko záchodků. 

No a to je tak vše :) 

Fotky najdete ZDE.

USA - Zion National Park

17.8.2009

Dnešek byl ve znamení dvou proslulých národních parků, Bryce Canyon a Zion, které leží jen kousek od sebe a my tak měli nevšední možnost poznat a porovnat dvě rozdílné oblasti. A že bylo co porovnávat!

Rozhodli jsme se, že podnikneme už jen malý výjezd na tři nejbližší vyhlídky - Paria View, Bryce Point a Inspiration Point. Hned na tom prvním jsme potkali vůbec první čechy tady (nepočítáme už skoro americké bratry Lehečkovy). Popovídali jsme si odkud a kam jedeme, zjistili jak jsou na tom oni, vyslechli si pár tipů a vzdechů a jeli dál. Na Bryce Pointu jsme udělali ještě pár snímků a s příjezdem na Inspiration Point jsme si uvědomili, že už nám ty nevšední výhledy přece jen trochu zevšedněly. A tak jsme raději rychle odjeli, abychom nepřišli o hezkou vzpomínku.

Ve visitor centru jsme koupili mini-knížečku s mapami všech národních parků na území USA a povídáním o nich plus pár pohledů a vydali jsme se jihozápadním směrem do národního parku Zion. 

U vstupu do parku jsme zaplatili poplatek $25 a od rangerky dostali skvělý tip - pokud máme v plánu  další národní parky, můžeme si zařídit tzv. annual pass. S tím pak budeme mít vstupy buď zdarma nebo s velice hezkou slevou. Škoda, že jsme to nevěděli dřív, tuhle blbinku akceptují i v Mt.Rainier, Yellowstone i Bryce Canyon NP. Nu což, ještě ji využijeme. A tak jsme úspěšně vstoupili na území Národního parku Zion.

Jelikož už tu Mira vloni byl, věděl už co a jak. A tak mě zavedl na nádhernou vyhlídku na kaňon, která je ale na neštěstí pořád dokopce a navíc - celý Zion je v poušti a přes den je tu tudíž nesnesitelné vedro. Naštěstí jsme měli s sebou dostatek vody a tak jsme si tu cestu mohli víceméně i vychutnat...no spíš jsme ji prostě přežili. Výhled to byl krásný i když pravda - po Yellowstone a Bryce trošičku nuda.

Protože jsme zde hodlali strávit noc, jeli jsme si co nejdříve obsadit místo do jednoho ze dvou místních kempů. A dobře jsme udělali - v kempu už bylo jen pár volných míst a když jsme se sem večer vraceli, byl už zcela FULL. Tak tedz kemp jsme měli, ale hlad taky. Když jsme zjistili, že na území parku není kde se najíst, vyrazili jsme do městečka Springdale, těsně za jižním vstupem do NP. V jedné z místních hospůdek, jsme si zase jednou dali pořádné ne-fast foodové jídlo. Já měla jakýsi řízek s opečenými brambory a míchanými vejci a Mira si statečně objednal půlku kuřete v BBQ omáčce, které zaručeně tráví ještě teď:) Ale pochutnali jsme si, nechali tam skoro $40 a vyrazili zpět na prohlídku parku.

V Zionu jezdí tzv. shuttle bus. Ten jediný má oprávnění ke vjezdu do nejzajímavější části parku. To znamená, že musíte své auto zanechat na parkovišti a dál jezdíte - zadarmo - těmito poměrně pohodlnými vyhlídkovými vozítky s výkladem, které jezdí celý den tam a zpět v intervalech cca 10-15 minut.

Tak jsme se svezli na jednu ze zastávek, která slibovala jednoduchý trail k Wheeping rock (Plačící skála). Skutečně to byla procházka snadná, avšak opět do kopce a opět v neskutečném vedru. Ještěže na konci cesty ze skály skutečně padaly slzičky vody, pod kterými jsme se mohli malinko ochladit.

Pak jsme sedli na další bus a jeli asi dvě zastávky na konečnou - Sinawava Temple. Tady jsme na chvíli hupli alespoň nožkama do studené říčky, vychladli a ve stínu skal zrelaxovali. A mohli jsme vyrazit busem zpět. Na zastávku, od které vedl hezký trail ke smaragdovým jezírkům. 

Tak jsme se ještě trošku pokochali a dounavili a protože už se yačínalo smrákat, slezli jsme zase dolů na zastávku, kde jsme vyfotili pár pobíhajících divokých krocanů, sedli na bus, nechali se dovézt k autu a tím už pak zamířili zpět na naše místečko v kempu. Nejsou tu sprchy ani zásuvky, zato je tu docela teploučko, tak si ho jdeme po těch chladných nocích trochu užít. Dobrou!

Fotky ZDE.

 

 

 

 

No a už skoro potmě jsme opustili NP a pokusili se ve West Yellowstone najít nějaký slušný hostel. Cca $30 za osobu a noc se nám zdálo trochu hodně a navíc to nebylo v úplně nejlepších podmínkách a tak jsme jeli dál najít kemp. Ten první byl plný, ale poslali nás 8mil západně do dalšího. U silnice jsme uviděli odbočku na kemp a dali se po ní. Bohužel po asi 5 mílích šílené cesty, kvality zhruba nějaké české lesňačky, bez ukazatelů, světel a ani náznaku blížícího se kempu, jsme to vzdali, otočili a jeli dál. Byli jsme zklamaní, utahaní, nevrlí...a za to všechno co jsme si vytrpěli přišla odměna v podobě fantastického kempu, se spoustou místa, wifi připojením, zásuvkou, horkými sprchami, zastřešeným bazénem a spoustou dalších krás. Tak jsme se trochu načerpali energii do sebe, do baterek i do notebooku a konečně jsme zase dali vědět světu, jak se máme. A máme se skvěle :)

Fotky z druhého dne v Yellowstone ZDE.

   

 

Od kotlíku jsme přejeli do Canyon Village, která slibovala pohledy na jedny z nejnádhernějších vodopádů a krásnou pocházku nad kaňonem. Z fotek můžete posoudit, že to byla pravda. Bohužel jsme se špatně podívali na mapu, zaparkovali a šli se "projít" jen tak s foťákem, bez plánku a bez vody. To se ukázalo být v tomto nesnesitelném vedru osudným. Sice jsme se hezky prošli, ale protože okruh byl v půlce uzavřen, museli jsme se vracet. Už jsem začínala být značně znavená (připomínám, že jsem nespala a do toho mě začíná nebezpečně pálit v krku - kdo mě zná, tuší co to znamená) a tak jsem byla Mirovi vděčná, když se nabídl, že doběhne pro auto a zajede pro mě. Za chvilku přijel a já hned vypila celou láhev vody, která se zatím trochu ohřála ve dveřích auta, tak docela lahodila i mému krčku. Cestou jsme v kopečku na silnici potkali takového tělnatého amíka, co už vypadal, že asi taky brzy vypustí duši, tak jsme ho nabrali, odvezli na parkoviště asi míli daleko a měli dobrý pocit. Nebo aspoň Mira měl plné právo ho mít, protože zachránil minimálně dva životy.

USA - Yellowstone, den druhý

14.8.2009

Dnešní den jsme celičký věnovali cestování po národním parku Yellowstone a stejně jsme nestihli všechno. Ale většinu ano a tak se s vámi jdeme zase jednou podělit o zážitky.

U vstupu nás opět rangeři velmi přátelsky vítali a přáli nám krásný den. Začínalo svítit sluníčko, dělalo se teplo a tak jsme se i my začali na ten svět víc usmívat. Asi deset mil od vstupu do NP leží jezero Lewis Lake, které bylo naší první zastávkou. Vyskočili jsme z auta, pokochali se tou nádherou, udělali si pár fotek na památku a jeli dál. Čekala nás oproti včerejšku o hodně delší trasa a tak nebyl čas na žádné zbytečné prodlevy.

USA - Idaho, Montana, Wyoming...a hlavně Yellowstone NP

13.8.2009

Ačkoli se může zdát, že jsme zase zběsile jezdili a projeli tři státy, opak je pravdou. Dnešní jízda byla vesměs velmi pozvolná a proložená nevšedními zážitky.

K těm třem státům - skutečně jsme dnes ve všech byli! V Idaho jsme se probouzeli, nejjižnější cíp Montany jsme projeli při cestě do Yellowstone NP, jehož drtivá většina ležíve státě Wyoming.

Ráno bylo překrásné. Sice jsme byli z noci značně vymrzlí, ale i přesto se nám vstávalo moc hezky...a až v devět hodin místního času! :) Posnídali jsme obvyklé pečivo s marmeládou, sbalili věci, chvíli ještě přemlouvali veverky k focení (leč neúspěšně) a jeli jsme směr West Yellowstone.

Toto městečko leží na rozhraní státu Montana a Wyoming u samotného vstupu do národního parku. V turistickém centru jsme zaplatili poplatek $25 za vstup do NP a pobrali pár mapek. Ty jsme pak u coly v McDonnaldu malinko prostudovali a mohli se pak vydat za krásami tohoto slavného parku.

Naše představa, že dojedeme na jedno místo, zaparkujeme, vezmeme batůžky a vyrazíme na tůru se ukázala být naprosto špatnou. Národní park je obrovský. Zajímavosti jsou tu všude. A skoro nikam není možné jen tak jít, abyste se nepropadli do horkých podzemních jezer, gejzírů či samotného nitra země. Jedná se totiž o obrovskou sopku s velikým kráterem. Okolo i uvnitřř něj vedou silnice s množstvím odpočívadel a odboček, které Vás zavedou tu ke kaskádám a vodopádům a tadyhle zase k  fantastickým gejzírům. Slova zkrátka nestačí. Fotky Vám řeknou mnohem víc.

Kromě gejzírů, gejzírků, bublátek, prskátek, jezírek a potůčků je v parku k vidění i spousta divé zvěře. Tu první focenou nedokážeme s jistotou pojmenovat, tu druhou naproti tomu poznáte bezpečně i Vy. Čtyři obrovští bizoni se pásli na louce jen pár metrů od silnice. A blázni s foťáky (já samozřejmě nechyběla), si je fotili nejen z auta, ale i přímo z louky, na které tato nádherná zvířata právě  obědvala. No a krom toho taky veverky. Ty jsou všude :)

Jednou z největších a nejnavštěvovanějších atrakcí národního parku je obrovský gejzír Old Faithfull. Tryská do výšky až 100m v intervalech cca 90 minut. když jsme k němu dorazili my, zbývalo do jeho očekávaného "výbuchu" asi 40 minut. A tak jsme stihli ještě i oběd - bizoní maso a krátkou prohlídku suvenýrů. Pak už jsme jen usedli se stovkami turistů na vyhrazená místa v dostatečné vzdálenosti od gejzíru - ta voda je skutečně vařící. A čekali jsme. Když se asi po 15ti minutách začala z kráteru valit pára, všechno kolem ztichlo, stovky foťáků namířily na jedno místo a za pár vteřin to začalo. Byla to vážně nádhera, která sice trvala jen nějakých pět minut, ale stála zaručeně za to.

Ve Visitor Centru jsme se od rangerky dozvěděli, že naprosto všechny kempy na území parku jsou beznadějně obsazené. Naštěstí nám ale dobře poradila. Nějakých 40 mil (což tu mimochodem není žádná vzdálenost) jižním směrem asi 2 míle od vstupu do Národního parku leží hezký kemp. A tak jsme mockrát poděkovali, hupli do auta a asi za hodinu jsme už v kempu na místě C40 stavěli stan, vařili večeři - fazole s párky, spršili se, stahovali fotky a nabíjeli baterky. A zítra zpět do Yellowstone! Ještě nám toho mooooc zbývá. 

Pár hezkých foteček z Yellowstone ZDE.